Trasa: Telgárt - Donovaly
Datum: 17-21.7. 2006
Odkazy v textu vedou k fotogalerii.

Než vyrazíme...
Nejdřív zjistit něco o Nízkých Tatrách. Vyčerpávající popis hřebenovky a věcí souvisejících jsme nalezli na www.adwantage.sk/nizke-tatry/. Až na pár neaktuálních údajů poslouží výborně. Co se mapy týče, zvolili jsme dvojici map od SHOCartu - č. 1094 Nízké Tatry - Chopok a č. 1102 Nízké Tatry - Kráľova hoľa. Konkurenční VKÚ Harmanec totiž dané území pokrývá 3 mapami a datum redakční uzávěrky mapy z r. 2003 v nás nevzbuzovalo důvěru. Samozřejmě jsme skoukli web slovenské Horské záchranné služby, abychom zkontrolovali aktuální výstrahy a uzávěrky tras, neb následky polomu z r. 2004 dosud nebyly odstraněny. Vzhledem ke zpoplatnění záchranných akcí HZS jsme si vyřídili cestovní pojištění. Zvolili jsme Allianz, neb ti jediní nám slíbili, že zaplatí pátrací akci i v případě, že nebudeme následně potřebovat ošetření (tzn. např. při pouhém ohrožení života při zlém počasí). Stejně tak má tolerantní přístup k tomu, co se považuje za běžnou turistiku a co už je riziková VHT. Doporučuju se na tyto věci informovat, než uzavřete pojištění.
Jakým směrem hřeben jít? Na základě dostupných info z webu a od kamarádů se rozhodujeme pro start z Telgártu. Hledáme vhodné spojení - nic moc. Nakonec nacházíme vhodný autobusový spoj s příjezdem po poledni, to už se dá.
Pak následuje klasika. Co mám? Co nemám? Co mám koupit?
Vyměnit peníze. Pas či občanku? Jídlo. Krém na opalování. Repelent brát nebudem... Dá se jít bez stanu, ale radši ho vezmem, co kdyby chaty byly plné. Plynovou kartuši mi naplnil bratranec, malá na pár dnů bohatě stačí. Nabít baterky, pro jistotu kupuju i náhradní knoflíkové do Nikona, už jsme s ním dlouho nefotili. Koupit lístky na vlak. Ale jak? Pán v pokladně na nádraží ve Zlíně je velmi ochotný a sdílný, nakonec tedy kupujeme zpáteční jízdenku pro dva s měsíční platností Vsetín - Ružomberok a dva obyč lístky Ružomberok - Poprad, ideální varianta.
A snad už můžem nandat bágly a jít na vlak.

Den 1., pondělí 17.7.
Vlaky tradičně nabírají zpoždění a doba odjezdu a příjezdu a čas na přestup se stávají relativními pojmy, ale tak to asi Einstein nemyslel. Vůně zrajícího sýru na svačinku proráží několik vzduchotěsných pytlíků a zaplavuje každé kupé. Nakonec úspěšně vystupujeme z rychlíku ve stanici Poprad-Tatry. Nádraží čiší socialistickým realismem. Brr. Autobusák je hned vedle. Nástupiště busů do našeho směru se opravuje, bus jede z druhé strany nástupiště, sděluje nám paní v informacích. Autobus přijíždí. Nápis ČSAD a vůbec zevnějšek vozidla prozrazuje, že zdejší vozový park se příliš neobnovuje. Stoupáme do fronty podobně obtěžkaných jedinců proložených několika málo domorodci. Paní před námi podobně jako my nemá menší peníz než 1000 Sk, což pan vodič odmítá brát. Běžím do stánku s pečivem a rozměňuji. Mezitím Jana kupuje lístky, neb jeden z místních mezitím našel drobné. Autobus kličkuje do kopce a z kopce a pan řidič v serpentýnách v klidu vyřizuje asi 3 telefonáty. Na zastávkách malá cikáňata prodávají borůvky, šikulky. Telgárt. Vystupujeme, nahazujem bágly a spolu s další mladou dvojicí z Ústí vyrážíme po červené směr Kráľova hoľa. Hned za vsí konzumujeme nebezpečný sýr. Přilákal by jistě medvědy z celých Tater. Stoupání je dlouhé, ale to jsme čekali. Na doporučované halasné "hejahejáááá" nezbývá dech. Pod vrcholem menší fyzická krize u J. (je to záhul), ale kolem páté odpoledne jsme Nahoře. Nikde nikdo, jen kluk s holkou, kteří záhy mizí. Dvojice z Ústí je kdesi za námi. Fouká to, trochu chladno, ale počasí pěkné. Vrcholové foto a pokračujeme po hřebeni do útulně pod Andrejcovou. Zde se poprvé setkáváme se skupinou (bludných) Holanďanů, vedenou mladým Slovákem. Hlavně díky nim je útulňa plná, tak stavíme stan, vaříme a uléháme. Jídlo necháváme pro jistotu v chajdě. První noc toho moc nenaspíme, zvykáme si na tvrdou zem, Jana na pomyšlení na medvědy (a drkotá zubama).

Den 2., úterý 18.7.
Od Slováků v útulni vyzvídáme, jak je to s polomem a průchodností tras. Prý je to z Priehyby do Čertovice opravdu těžko průchodné až neprůchodné, takže se rozhodujeme dojít do Priehybky a tam vyhodnotit situaci. Kličkujeme a prolézáme tím krátkým, prý ještě průchozím úsekem a utvrzujeme se v rozhodnutí sejít do Heľpy a do Čertovice dojet busem. Co se dá dělat, ztrácíme pracně nabyté výškové metry a sestupujem. V polomu ztrácíme modrou značku; nedá se ovšem říci, že by to byla pouze vina polomu. Jak se přesvědčujeme i později, KST na obnovu značení dost kašle. Díky našemu vrozenému orientačnímu smyslu a dřevorubcům zpracovávajícím polom trasu opět nacházíme, nad Heľpou však opět na rozcestí mizí. To už nás nerozhodí, podle ovčína scházíme k potoku, kde si děcka ze vsi udělala aquapark pomocí hráze z několika klád. V potoce se osvěžujeme a na břehu svačíme. Slunko ale dělá své a v případě A. způsobuje lehký úžeh. Heľpa prý má být malebná obec se zachovalými dřevěnicemi - tuto informaci potvrdit nemůžeme. Z těch, co dosud nespadly, má drtivá většina střechu zplichtěnou z plechu a venku na zdi umístěnu plynovou přípojku. V Heľpě na zastávce hledáme cestovný poriadok, nakonec se od prodavačky v potravinách dozvídáme, že bus jede o tretěj. Při lízání nanuka pak na nástěnce u zastávky nalézáme hned několik jízdních řádů. :o) No, bus nakonec opravdu jede chvíli po třetí hodině. Vystupujeme v Brezně. Zde na nádraží na přehledné tabuli odjezdů, kde krom cílové stanice je uvedena i trasa, nacházíme další spoj do sedla Čertovica po páté hodině. Jelikož na A. se projevuje pobyt na slunci, odpočíváme ve stínu, J. kupuje Bonaquu (15,- Sk/1,5l) a doplňujem tekutiny. Na zastávce busu pak opět potkáváme Holanďany, kteří sešli z hřebene stejnou trasou (včetně zabloudění) před námi. Přespávají v Čertovici v chatkách, my stavíme stan na plácek (rozuměj, sjezdovku) za motorestem, kde je stanování povoleno. Na zahrádce restaurace naproti motorestu jede muzika na plné pecky, mix slovenského hiphopu, mexického diska a Bloodhound Gangu uprostřed Tater je mírně řečeno brutální. Nebýt toho, zajdem tam na pivo a halušky, tohle se ovšem nedá. J. nabírá v restauraci na wc vodu. Jídlo věšíme na strom. Po setmění hudba utichá. Seshora schází z hřebene od útulně Ramža tři lidé, dva Češi potmě staví stan vedle nás, ráno za úsvitu zas mizí, takže jsme je nestihli vyzpovídat o situaci na hřebeni.
Holanďani zdaleka nezapadají do obvyklého stereotypu západních turistů. Jsou inteligentně vybavení, mají dobře sbalené bágly a jsou fyzicky zdatní - jdou jasně rychleji jak my, no, utěšujeme se tím, že jsou ve výhodě, protože s sebou netahají stany. :o)

Den 3., středa 19.7.
Dnes není kam spěchat, čeká nás jen výstup ze sedla zpátky nahoru na hřeben a cesta na Štefánikovu chatu. Ráno J. nabírá vodu v restauraci, tentokrát se slušně zeptá, zda si ji můžem nabrat. Kdo se moc ptá, moc se doví, takže nyní nás to stojí 10,- Sk, že nejsme hosti. Měli jsme si za stejnou cenu objednat 2dcl točené kofoly a hned bychom hosti byli. :o) Pomalu stoupáme, dohání a předhání nás Holanďani (naštěstí nás vždy předhonili při svačině, což není tak potupné). Nespěcháme, kocháme se, slunko svítí, fotíme květenu, kolem druhé odpoledne dorážíme na Štefáničku. Holanďani odešli chvíli před námi. Halušky tu nemají, o vyprážaný sýr s hranolkama nestojíme. :o((( Dáváme čapovaného Corgoně za 45,- Sk (nosí ho sem nosiči od Trangošky), fotíme se a jdeme se ubytovat - 270,-/os/noc včetně snídaně. K snídani objednáváme ovesnou kaši a doporučovanou krupičku s ovocem. S foťákem a vodou vybíháme nalehko na Ďumbier. Už tam ani nejsou lidi. Zpátky na Štefáničce vaříme večeři, slétají se mraky much (v tom horku se letos v Tatrách přemnožily). Přichází parta, v níž J. rozeznává skoropříbuzného Petra. Mraky much se vrhají i na ně. Baštíme, pak přisedáme k nim, pijem čaj a klábosíme. K večeru přichází i dvojka z Ústí, o polomu nevěděli a došli až do Priehyby, kde přespávali. Prý už tam pracují dřevorubci, kteří jim řekli, že se tam potuluje medvěd. Pak šli také do Heľpy. Natěšeni si stoupáme do fronty na teplou sprchu. Maďarka se ptá "Are you waiting for the shower?" "Yes, we're." "And is this the shower for men or women?" "There are two showers, it's for both. Together." Dává se do smíchu. Vevnitř jsou dvě sprchy, z toho jedna funguje blbě, teplota vody je závislá na průtoku, když se sprchuje jeden, druhému teplá nepoteče, resp. nepoteče ani jednomu, když jí pustěj zároveň. :o) Je to loterie, ale sprcha stejně potěšila. V jídelně dole u bylinkového čaje (no, dobrý, ale Jany babička prý dělá lepší) dumáme nad zítřkem. Nemáme mapu. Asi zůstala nahoře na pokoji. Kluci zjišťují, co že to je to svištie mlieko (0,9 dl za 45,- Sk). "To je mlieko zo svišťa." "No, nám jako vrtá hlavou, jak se to jako získává, jak jako tu svištici dojíte?" "Hej, to musite mať také drobné prstíky a jemné rúčky, aby sa svištica nepoplašila". Takže to stejně nevíme. Pokus o zpěv, ale pestrá mezinárodní společnost se na "Sbohem, galánečko" moc nechytá, a tak jdem spát. Mapa není. Docházíme k závěru, že zůstala na terase, když jsme si přesedávali u jídla. Bohužel zmizela, nálezce nenapadlo jí předat chatárovi, no třeba se mu s ní podaří zahnat medvěda nebo tak.

Den 4., čtvrtek 20.7.
Noc klidná, nikdo nechrápal, ale A. se moc nevyspal, páč ho štípala spálená lýtka. Snídaně v 7:00. Vychvalovaná krupička je na náš vkus trošku řidká, ovoce = 3 kousky, ovesnou kaši chutně uvařit asi neumí nikdo. Asi by byl lepší párek s chlebem. Se zásobou 4,5 l vody vyrážíme v 8:00 směr Chopok. Hned za chatou potkáváme sviště. Fotíme, svišť mizí. O chvíli později další svišť na chodníku. Poposkočí a objevuje se druhý. Oba pak trpělivě pózují pro fotoaparát. Portrét už je asi za příplatek, svišti mizí za kamením, tak jdeme dál. Před Chopkom začínáme potkávat touristy - asi začla premávať lanovka. Na rozdíl od hrebienkárov tito lidé povětšinou neumí pozdravit. U Kamenné chaty pod Chopkom frčí komerce na maximum. Rodinky pupkáčů v botaskách se fotí a natáčí po "náročném" výstupu (aspoň že lanovka nejezdí až úplně nahoru). "Mámo, podívej se, jestli je ta hospoda v chatě otevřená!" "No, Petruško, a v září se můžeš paní učitelce pochlubit, žes vyšlápla celý Chopok úplně sama." Lhát se nemá, Petruško. Chopok nezačíná na horní stanici lanovky. Opět se míjíme s Holanďany. Vaříme kafe, odháníme mouchy, kupujem pohled a dárek pro babičku, A. vybíhá udělat pár fotek z vrcholu. Mizíme. Cesta se krásně kroutí po hřebeni (mimochodem, úsek Stefánikova chata - Dereše je z velké části tak nějak dlážděný), po pravé straně se otevírají strmé kotle. Na dně jednoho z nich spatřujeme po značném úsilí skupinku kamzíků. Fotíme, snad si budem pamatovat, kde byli, a na fotce je najdem. Jelikož nemáme mapu (na chatě měli pouze VKÚ, což se nám nechtělo kvůli jednomu a půl dni kupovat), nadáváme na značení KST, jež tak v dobré polovině případů buď chybí, nebo jsou cedule poházené na zemi. Nakonec přeci jen šťastně nacházíme odbočku modré značky a útulňu pod sedlom Ďurkové alias chatu pod Chabencom. Opět se setkáváme s Holanďany, kteří vyčerpali většinu kapacity chaty, takže budem opět ve stanu. Mladí a sympatičtí slovenský chatár a česká chatárka. Chata je zásobovaná autem. Lahvové konzumné pivo Gazda za 25,- Sk je dobré. Samozřejmě zase muchy, škoda mluvit. Osvěžujeme se a oplachujeme u vydatného pramene. Doráží dvojka z Ústí, u večeře od nich obkreslujeme zítřejší trasu do Hiadelského sedla. Ptají se, zda nevíme, kolik stojí kemp v Donovalech. O kempu nevíme, dozvídáme se o něm od nich. Stan staví více lidí, mimo jiné i outdoorový veterán, co se chlubí, jak rychle chodil Nízké Tatry zamlada. Prý je chodí 30 let. Vysoké nemá rád, že se mu tam zabil kamarád. Na druhé straně má stan dvojice starších bodrých Slováků. Slunko zapadá, jdeme spát. Po konzumaci několika lahváčů veterán ve stanu silně nahlas krká a prdí a bodrá dvojice je silně hlučná a teprve když je J. seřve, dojde jim, že chceme spát a nechceme podesáté slyšet o tom, že ve sportce je 40 milionů a co by s nimi dělali. Po usnutí veterán přestává prdět a krkat, jeden z bodrých Slováků chrápe, ale druhý ho nenechá, noc je tedy nakonec klidná a docela dobře se vyspíme.

Den 5., pátek 21.7.
Hlučná dvojka povídá, že chtěj dojít do Hiadelského sedla, pročež se rozhodujeme, že zkusíme dojít raději až do Donoval, když tam má být ten kemp. Cesta pěkně ubíhá (proč na tom webu, říkáme si, psali, že je to nejhorší úsek?), jsme plni optimismu. Občas zaslechneme (ač vidět nejsou) hlučnou dvojici ze včerejška. Jsou slyšet na dobrý půlkilometr. Asi se bojí medvědů, no vyhánět medvědy z celých Tater snad nemusí. Při sváče nás předbíhají Holanďani. My zas na Veľkej Chochuli předbíháme je, když svačí oni. Na Prašivej se naposledy ohlédnem po hřebeni, zamáváme a pustíme se do strmého sestupu do Hiadelského sedla. Sestup je docela dlouhý a náročný, hlavně psychicky, za každou slibnou zatáčkou ve vzrostlém lese pokračuje... V sedle doplňujeme vodu, pramen se dá snadno najít, vaříme nudle se sýrovou omáčkou, v lese cosi dupe, tak na sebe křičíme, i když sedíme vedle sebe, abychom medvěda zahnali. :o) Přelétává nám nad hlavami vrtulník směrem na hřeben a za chvíli se vrací zpět. Holanďani nás dosud nepředběhli, snad neletěl pro někoho z nich. Na info tabuli je mapa a na ní vyznačen autokemp ATC Kamzík v Donovalech. Průvodce Holanďanů sice říkal, že v Donovalech žádný kemp není, ale přesto se rozhodujeme to zkusit. Traverzujeme Kozí chrbát po žluté a v děsném horku pokračujeme po hřebeni. Cesta do Donoval působí nekonečně, síly dochází, když si říkáme, kdy už to namáhavé klesání skončí, začne cesta zase stoupat, aby pak mohla znovu klesat ještě víc... Okolo šesté večer přicházíme (J. dopajdává) do Donoval, už docela v krizi, sil málo, spálená lýtka bolí. Nejhorší na tom je, že hřeben, který si myslíme, že máme za zády, se nám směje před očima, taková to byla oklika, snad aby trasa navazovala na další pohoří. Snažíme se zjistit nějaké info o kempu. Infocentrum je zavřené (9-16:30) a na info tabulích nikde nic, pouze samý penzión a lyžařská škola. Na ortofotomapě je kemp vidět, na zastávce busu člověk s batohem tvrdí, že kemp dole pod sjezdovkami je. Koukáme na odjezdy autobusů, na rozdíl od Brezna zde jsou uvedeny pouze odjezdy a cílové stanice, kudy autobusy jedou, se nedozvíme, a jelikož nemáme mapu, můžeme to jen tušit. Aspoň že samoobsluha je otevřená, na povzbuzení nálady cucáme nanuka. Potkáváme hlučnou dvojku, taky hledají místo na stanování. Jdeme najít ten kemp. Na odbočce ze silnice je cedule i dopravní značka ATC Kamzík, plni optimismu a nadějí hledáme kemp. Těšíme se na sprchu a plánujeme hospodu a halušky a pivo. Na místě kempu je však staveniště, kemp už prý 2-3 roky nefunguje. Staví se penzión a apartmány. Jasné, co s kempem v zimě, na apartmánech se bude rejžovat. Nálada opět na bodu nula. Koupání u potoka vzdáváme, u penziónu za potokem restaurace není, žebráme aspoň nedobrou, ale pitnou vodu ze zahradní hadice. Na bydlení v penziónu (350,-) už nemáme ani chuť ani peníze. Vracíme se k silnici, v přístřešku u dětské sjezdovky a lyžařské školy Patty Ski vaříme jídlo (z toho, co nám zbylo: z rýže, cibule a salámu :o)) a čaj. Stmívá se a přichází bouřka. Sledujeme, jak blesky práskají na hřeben, kde jsme ještě před několika hodinami šli. Zůstat v Hiadelskom sedle, asi bysme byli připos...í strachy. Dvojice z Ústí tam dost možná byla. Později se dozvídáme, že bouřka si svou oběť vybrala opodál na Malé Fatře mezi Rozsutcema... Je tma a mokro, bojíme se další bouřky, hmyz otravuje, tak stavíme stan v druhém přístřešku. Jdeme spát. Občas kolem projede auto, na hlavní silnici hučí kamiony, ale nás trápí jen brouk, co vlétl dovnitř a baví se přistáváním v našich obličejích. Na druhý pokus ho odchytáváme a vyhazujeme ven. Usínáme, únava je silnější než hluk ze silnice.

Den 6., sobota 22.7.
V šest ráno se probouzíme, vstáváme a balíme. Zkusíme jet některým ranním spojem, co by mohl jet přes Ružomberok. O kus blíže k silnici stojí vedle cesty na sjezdovce auto a vedle něj dva lidi ve spacácích. Přijeli chvíli poté, co jsme ulehli, možná taky hledali kemp. :o) Jdeme radši na horní zastávku v "centru" obce. Prohlížíme si novostavbu restaurace ve stylu lidových dřevěnic. Je do detailu dokonalá a okrášlená truhlíky s květinami a skalkou s vodotryskem, včera večer hostům hrála živá cimbálovka, ale dohromady je to kýč, ze kterého se člověku dělá blivno. O kus vedle ještě horší zprzněnina ve stylu kanadského srubu. Bus jede 7:34, máme půl hodiny, A. běží do sámošky pro minerálku, už má otevřeno, připisujeme jí tedy opět malé +, ke kafi si kupujem i dva koblížky (čerstvé a dobrá marmeláda). Házíme taky pohledy do schránky. Sedáme do autobusu, řidič si opět z předpisů nedělá starosti a debatuje se známým o českém bodovém systému. V Ružomberoku sedáme před Hlavnú stanicu, kde na rozdíl od naší poslední zimní dovolené železničiari neštrajkujú, a tudíž nám vlak jede v 8:41. Po poledni na Vsetíně, koupel, teplé jídlo, večer jedeme domů do Prahy.

(Den 7., neděle 23.7.
Páč je nám furt líto, že jsme si nedali ty halušky, kupujem ve špáru dva Zlaté bažanty, brambory, bryndzu a oravskou slaninu a podle kuchařky vaříme halušky. :o))

Když vyzujem boty...
Byl to fofr. V pondělí jsme vyjeli ze Vsetína, v sobotu jsme zas v Praze s nějakými 85 km po hřebeni za sebou. Když večer uléháme, nechce se nám věřit, že jsme ráno lezli ze spacáku v přístřešku u sjezdovky a snídali na zastávce autobusu kdesi v Donovalech.
Na hory si člověk rychle zvykne, pohled na kroutící se hřeben před sebou a za sebou je návykový. Sice si v jednom kuse povídáme o teplé sprše a sladkém spaní na zónované matraci, ale stejně se nám pak na posledním kopci nechce pryč. Ten pocit je možná na celém putování nejlepší. Člověk, který se vyveze skoro až na hřeben lanovkou, urazí pár piv, vyfotí se na Chopku a skutálí se dolů, ho asi nepozná.
Vzpomínku na krásné počasí a krásné hory tak kalí jen zklamání z dosti zkomercionalizovaných Donoval. Obec tvoří v podstatě jen hotely, penzióny, půjčovny lyží a podobná zařízení. Na jednu stranu je dobře, že turistický ruch dá lidem práci, ovšem podpora turistického ruchu podle našeho názoru neznamená jen podpora komerční turistiky, tedy prostě na tom ruchu vydělávat. Krom toho je zde všechno zaměřeno výrazně na zimní sezónu. Turista - baťůžkář, který nemá zájem o ubytování v hotelu, má smůlu. Pro podnikatele je nezajímavý. Výdělečnost letního kempu se s penzionem v zimní sezóně nedá srovnat. Infocentrum je dobrá věc, pokud funguje. Mimo jeho provoz se ale člověk nic nedozví. Na informačních tabulích se spíš dozví, kam zajet do aquaparku a který hotel má solárko. Ortofotomapa na nástěnce stejně jako mapy naučných stezek v okolí jsou staré a neaktuální. Chybí jízdní řád, nebo alespoň nástin trasy autobusů. Místním to asi stačí, co když ale místní nejsme a nepřijeli jsme autem?
Je poptávka po ubytování v kempu opravdu tak malá? Ze skupiny lidí z chaty pod Chabencom by nakonec 6 rádo v kempu přespalo... my bychom si rádi dali i večeři v restauraci. Nikdo o našich nuzných pět stovek ale nestál. Neuvidí je. A ani jindy, ani v létě, ani v zimě. Sem už nepáchnem. Nejsme socky, jen o tuhle formu rekreace nestojíme. Sjezdovky se v létě kosí, sociální zázemí u nich taky bývá, kdyby si někdo postavil ceduli a řekl "za 300,- si tu můžete dát stan a támhle se zajít vysprchovat", dostal by je. Je zvláštní, že stanování na hřebeni je mnohem menší problém jak v údolí. Přijde nám absurdní štkaní podnikatelů, kteří volali, aby se turisté nebáli přijet do Tater. I ve spojitosti s neprůchodností některých cest. Opět hořká poznámka - je takový problém vzít motorovou pilu a prořezat metrový chodník? Pokud by podobný problém byl v oblasti kolem Chopku, asi by to bylo vyřešeno dřív... No, dosti nářků kvůli jednomu kempu a pár stromům padlým přes cestu.

Změny oproti informacím ze zmiňovaných slovenských webů: ve východní části asi nic, info o polomu stále platí, ač už se snad na tom začne dělat. V Čertovici se na vodu neptejte, pokud snesete hudbu na zahrádce restaurace, dejte si pivo a zajděte si nabrat na záchod. Ubytování na Štefáničce je i přes zdražení s ohledem na podmínky, v jakých je provozována, luxusem, akorát tu kaši s ovocem chválil asi někdo, kdo by dal v zimě zavděk čemukoliv teplému. Kamenná chata pod Chopkom se nastavuje do výšky, restaurace funguje, ubytování asi také, jak, to ale nevíme. Pramen vody v Hiadelskom sedle směrem na jih pod elektrickým vedením je upravený a snadno nalezitelný. V Donovalech můžete zalehnout maximálně na sjezdovce. Mapa je potřebná nejen kvůli polomu, ale hlavně kvůli špatné údržbě značení, někdy i jeho zmatenosti. Ač cílem většiny lidí jsou Donovaly, čas do nich se na ukazatelích od sedla Ďurkové až po Baník (ten je těsně před nimi) nedozvíte.

Zdravotní následky: Puchýře a odřené nohy, pořezaná noha asi z potoka, štípance (J. hlásí asi 50, u A. počet nezjištěn), spálená lýtka (hlavně levá, šli jsme převážně po jižní straně hřebenu, z východu na západ), nosy a ucho... psychický šok v Donovalech. To všechno vykompenzováno zlepšením fyzické zdatnosti a zvýšením podílu svaloviny.
Materiální škody: Ztracená mapa.